V dýmce je vše,

Pořezané ruce a horký řecký záliv, kde jsme vyrvali pomocí nožíku srdce briaru ze zemně. A opulence sounáležitosti a minimalismus pravidelného dechu, kterým jsme se odpoutali z nicoty při narození . A cpaní, při němž se  dotýkáme dýmky jako milované ženy . Kremace končí očistnou stopou urnového popela , kdy jako Fénix dýmka vstává z popela a zraje do barvy. Je tu i chuť soli a vůně dehtu a koudele v horku a mrazu přístavů a závan  svobody,  prýštící z liter jména Dunhill. Je nám zacházet s hořkostí večerů, kdy hledáme ten správný tabák, máme spálený jazyk a žena říká: "Je ti to zapotřebí? " Je !  Na vlastní riziko rozjímejte, hmatejte prohřáté dřevo, za deště usedejte v koutě mansard a kráčejte pyšně středem nekuřáků okukováni dětmi, jak vyplavený vorvaň. A jako vzácné tisky do knihovny ať plní Váš kabinet dýmky s příběhem a dýmky objekty. Jaké neskutečné osvěžení je zapálit si dýmku v řeckém podvečeru s lahví červeného a knihou Alfréda Kubína, nebo jen tak v českém podzimním lese provoněném houbami! Zvykejte vůni vykouřené dýmky jako vůni zmoklého věrného psa. Časem, ale opravdu za dlouhou dobu, se slzami v očích, ponořte hlavu do psí srsti, nebo nos do otvoru právě dokouřené dýmky. A je to nezjevená cesta, po které se ještě za života vydáte za svým dědečkem a dál až tam,  kde už nezbývá nic, než smutek.

                                                                                                                                                                            Právě vycházíme................